Traband: Hyjé!

Před dvěma lety jsem psal o albu Road Movie skupiny Traband a konstatoval jsem, že na něm (oproti předchozí desce) ubylo folkových prvků. Novinka Hyjé! je poznamenána dvěma návraty – především návratem k písničce (tedy k folku) a za druhé návratem k duchovním tématům. Neznamená to, že by kapela Jardy Svobody začala opět hrát hlavně na křesťanských akcích jako jeho bývalý projekt Otcovy děti. Ani nemůžeme očekávat, že začne Traband objíždět jenom folkové festivaly a ostatním akcím se vyhne. Nicméně mohlo by dojít k většímu „otevření” kapely a tím pádem k získání dalších fanoušků. Album Hyjé! je méně taneční než předchozí dva opusy (Kolotoč a Road Movie). Mnohem víc jde o desku k přemýšlení.
Naplno jsem si to uvědomil na brněnském koncertě Trabandu na konci září. Deska ještě nebyla na pultech a fanoušci tedy mohli nové písničky znát pouze v živé podobě. Kapela jich během večera zahrála poměrně dost, nicméně rozjásaní a roztančení posluchači je nemohli a možná ani nechtěli naplno vnímat. Hluboké a rafinované texty zanikaly ve vřavě.
Minimálně čtyři písně nového alba pokládám za vrchol dosavadní tvorby Trabandu (Zloděj a dezertér, Lano, co k nebi nás poutá, Černej pasažér a Lovci lebek). Ze dvou předchozích desek bych k tomuto best of přidal pouze dva kousky (Evangelium podle Jarouše a Můj táta a já), zatímco z jedničky O čem mluví muži by se na “můj” vrchol nedostalo nic. Tím naznačuji, že Hyje! je podle mne zatím nelepší album, které Svobodův spolek vytvořil.
V alternativně-etno-jazzové symfonii Zloděj a dezertér se na pozadí melodického motivu z lidové koledy hraného na trubku a jakoby chorálního zpěvu slok odehrává tajemný příběh o záměně dvou osob, převzatý z románu Lea Perutze Švédský jezdec. Syrové bicí podtrhují dramatičnost děje, z vánoční tematiky evokované hudebně zbyly v textu pouze varující narážky na Heroda a jeho vztah k “děťátku v jesličkách”. Nic veselého k táboráku.
Oproti tomu Černej pasažér je “obyčejná” pěkná písnička, která by měla i jisté šance na zlidovění. Při poslechu jsem si představoval, že by skladbu převzala nějaká trampská kapela a přearanžovala si ji k obrazu svému. Docela dobře by to mohlo fungovat, i když trumpeta Jany Modráčkové by mi dost chyběla.
Duchovními tématy, o kterých jsem hovořil na začátku článku, jsem neměl na mysli pouze „vánoční” narážky ve Zloději a dezertérovi. Klíčem k pochopení Hyjé! jako desky plné víry je především podobeství Lano, co k nebi nás poutá a také biblická přikázání citovaná ve Vraťte mi mou hlavu. Určitou „metafyzickou dimenzi” nacházím i ve zdánlivé legrácce Nemám rád trpaslíky, avšak to už možná v textu slyším víc, než v něm ve skutečnosti je. Přes to všechno má Traband naštěstí stále daleko k lacinému agitování. Jardovi Svobodovi prostě jeho víru věřím.
Sestava Trabandu je jak známo dosti neobvyklá (mj. trubka, tuba, baskřídlovka, banjo). Tím pádem jsou zajímavé aranže písní. Zpestřením je použití baskytary jako sólového nástroje (Krasojezdkyně) nebo charango, malá jihoamerická kytara, kterou vzal pan kapelník do rukou vedle kytary, akordeonu, klarinetu a basy.
Svérázný styl „dechno”, kterým se Traband proslavil v minulých letech, ustupuje mírně do pozadí. Dvoudobé dupáky na albu zastupují například slovensky zpívaná Katarína!, Ve zlatém kočáře, Když si báječnou ženskou vezme idiot se zpěvem Jany Modráčkové nebo V babylůně. Snad s výjimkou poslední zmíněné skladby však žádná z těchto písní nepřipomíná balkánskou dechovku, ke které bývá Traband přirovnáván. Zato se dostalo na úplně jiné styly. V Nemám rád trpaslíky spíše slyším ohlasy latinskoamerických rytmů a O malém rytíři je něco mezi folkem a punkrockovou Znouzectností.
Své priority jsem zmínil. Měl bych ještě dodat, že album je silné i jako celek, a hlavně popřát Jardovi a celému Trabandu, aby na nové písně fanoušci reagovali stejně bouřlivě jako na hity z předchozích alb. Vlastně ne – ať je raději poslouchají se zatajeným dechem, aby jim utkvělo v srdci i něco z textů.
Milan Tesař, Folk & country 1.11.2004