DON QUIJOTE VOLÁ HYJÉ

Hudební kabaret jménem Traband přiváží své nejlepší album
Vlna world music dorazila v plné síle i k nám a pro mnoho českých kapel se stala životodárnou inspirací. Na první pohled by se mohlo zdát, že také pražský kabaretně- rockový Traband svůj úspěch založil především na momentální popularitě balkánské dechovky, která na přelomu tisíciletí roztančila Evropu: kapela před pěti lety odložila kytary, vystačí si téměř výhradně s tradičními dechovými nástroji a ryčnými odrhovačkami v rytmu polky či valčíku. Při pozornějším poslechu ale zjistíme, že “dechno”, jak současný styl svého bandu nazývá kapelník Jarda Svoboda (38), není primárně nápodobou lidové hudby jihovýchodní Evropy. V pořadí čtvrté album Hyjé!, které Traband vydal na sklonku loňského roku, dokládá, že kapele balkánská inspirace slouží jen jako světácké šaty pro vyzrálé a čím dál tím lepší folkrockové písničky.
Hraj jak umíš
Úvodem se sluší přiznat, že autor těchto řádků svého času v Trabandu hrával, jeho zpráva tedy nemusí být z nejobjektivnějších, ale pokusí se být alespoň zasvěcená. Ačkoliv se Traband dostává do širšího povědomí až v poslední době, jeho kapelník není žádným novým jménem pro objevitele. Začínal koncem 80. let ve skupině Otcovy děti, spojené nově nalezenou křesťanskou vírou svých členů, ovšem dalece vzdálené náboženské agitaci. Evangelium se ke Svobodovi a jeho spoluhráčům dostávalo z exilové rozhlasové stanice TWR či ohraných kazet Svatopluka Karáska. Novopečený konvertita nechtěl rušit dílo Stvořitelových rukou rámusem, Otcovy děti tedy zpočátku vyluzovaly celkem krotký a poněkud patetický folkrock, ze kterého však už tehdy vyčníval Svobodův naléhavě syrový projev.
O několik let později se vystudovaný učitel češtiny a výtvarné výchovy rozhodl doplnit portrét světa o jeho odvrácenou stranu. Bohabojné prozpěvování vyměnil za černé brýle a rock´n´rollové řádění v nově založeném Trabandu. Spoluhráčům řekl “hraj jak umíš, ostatní přijde samo” a z pódia se začala linout směsice rockabilly a country, nenuceností připomínající setkání Johnyho Cashe s Elvisem v nočním bistru někdy koncem 50. let. V textech Svoboda nepitval vlastní pocity, ale nabízel groteskní příběhy, podobenství, vtipy a parodie. Sám se klidně pasoval za jejich terč – to když zpíval o poslu, který nese dobrou zprávu, ale zapomněl, komu ji má dát, co měl vyřídit a vlastně i kdo ho posílá. Pochopitelně, taková změna přitáhla úplně jiné posluchače, kteří si víc než biblických alegorií cenili zábavnosti a důvtipu. Jenomže ani ti se pod pódiem dlouho neohřáli – právě v nejlepším zavelel Svoboda čehý a přezbrojil téměř za pochodu. Letní putování do kosmopolitního přístavu Marseille se stalo dalším bodem obratu. Namísto divoké jízdy a úderů do strun najednou Traband vyhrával polky a valčíky, zkoprnělí posluchači hleděli na křehkou trumpetistku a ladovsky boubelatého tubistu, kapelník vyměnil kytaru za klarinet.
Všechny Svobodovy obraty a konverze mají společného jmenovatele - snahu opustit prozkoumané území. Jako autor je kapelník Trabandu nejsilnější ve chvílích, kdy utřídí úlovky ze svých výprav na nová hudební a myšlenková teritoria a po svém je zasadí do tradice rockového písničkářství, v jeho případě ovlivněného nejsilněji Beatles a Dylanem. Od počátku se ve Svobodových písních mísí Dylanova obraznost a beatlesovská melodičnost s Třešňákovým “periferijním” viděním světa i Karáskovou neokázalostí ve věcech víry. Ostatně, spojitost s písničkáři navrátivšími se z emigrace není jen v rovině inspirací. Na deskách i koncertech Trabandu zněla donedávna kytara, kterou Svoboda vyhandloval za malý cimbál právě s Vlastou Třešňákem, Svatopluk Karásek ho zas později doprovázel do nemocnice poté, co chtěl skokem na balkon pobavit unavené spoluhráče před půlnočním vystoupením, spletl si ovšem okna a skončil na dlažbě náměstí podkrkonošského města s roztříštěnými klouby.
Deník a kabaret
Jak už bylo řečeno, Svoboda je jako skladatel nejsilnější ve chvílích, kdy se z nalezeného stává prožité. Na albu Hyjé! se mu to podařilo zatím nejlépe: sedm písní, které daleko převyšují poněkud nevyvážený zbytek desky se vyrovná tomu nejzajímavějšímu v současné české hudbě. Svoboda tu "přináší domů" všechno, čím dosud prošel. Tak trochu komiks a trochu Písmo svaté, kabaretní scénka i milostný dopis. Podobně je tomu s hudebními styly, zní tu rock, ska, klezmer, irská hudba i dechovka, novotou je hojné používání baskytary, která se, podobně jako v případě amerického tria Morphine, stává zádumčivým dvojníkem lidského hlasu.
Svoboda tu dává číst ze svého deníku psaného na téměř nepřetržité koncertní šňůře a dokáže půvabně vykreslit mikroportéty svých skutečných i toužených vztahů. Civilní podání evangelijního příběhu o povolání celníka Matouše v písni Lano, co k nebi nás poutá obstojí se ctí v kostele i v hospodě a skladba by klidně mohla pocházet ze zpěvníku Otcových dětí. První období Trabandu připomene svou bezstarostnou přímočarostí slovensky zpívaná Katarína! a stejně tak i milostná píseň Marie!, která se vyrovná své příbuzné Sáře, dylanovskému cajdáku i po letech žádanému na koncertech. Další ze sedmi nejpovedenějších kousků se tak jednoznačnému zařazení vymykají, jelikož tu Traband povýšil své dosavadní hudební etapy na novou úroveň. V Krasojezdkyni, jejíž dámská předloha má skutečnou adresu v Paříži, jako by propast mezi přivandrovalým pozorovatelem a umělkyní na visuté hrazdě ilustroval už kontrast zbloudilé baskytary a osamělé křehké trubky. Lapidární a velmi účinný je také hudební doprovod obrazu ztraceného tuláka bez kořenů v písni Černej pasažér. Mistrovským kouskem je skladba Zloděj a dezertér - liturgicky monotónní, téměř nezúčastněná dikce vypravěče v příběhu o dvou blížencích na útěku před vlastní minulostí najde vykoupení v motivu vánoční koledy. Svůj erb si ovšem Svoboda vymaloval písní O malém rytíři. Donkichotský a v mnohém až okázalý "rytířský" idealismus tu kolem sebe máchá kopím černého humoru a ironie, výtečný text může nezasvěceným posloužit jako úvod do Svobodova písničkářství. Hudebně - kabaretní spolek Traband je možno vnímat jako Svobodovu Rosinantu - pobídnutí Hyjé! potom jako příslib budoucích dobrodružství.
Petr Vizina, Respekt 2/2005