PŘÍTEL ČLOVĚKA A PŘÍTEL PÍSNĚ
Nový Traband to rozjíždí v misionářské poloze

Obrat, který nastal v příběhu kapely Traband, svědčí o potřebě nezávislosti. Skupina písničkáře Jardy Svobody v Česku vynesla k oblibě "dechno" styl zúročující inspiraci balkánskou dechovkou. Nebyla na to sama, ale náhle ukázala, jak dobře se hospodský rock, laxní vůči perfekcionismu a přesnosti, snoubí s energií a jistou velkodušností východoevropských lidových kapel. V okamžiku, kdy s vydáním živého DVD slavil vrchol popularity, ohlásil Svoboda na nějaký čas odchod do ústraní a muzikantskou pauzu. Věhlas Trabandu tehdy přestupoval klubovou hranici a mířil k širšímu publiku. Jistě I díky tomu, že Svobodu si pro své "odvážně nehvězdné" album šansonů vybral Michal Horáček.
Po ochotě ke spolupráci s jedním z blazeovaných králů zdejšího kýče se od kapelníka a autora Svobody dalo čekat leccos. Dopadlo to sympaticky: písničkář si na "tvůrčí dovolené" pořídil harmonium a začal psát repertoár pro menší kapelu. O výsledek se dělí na čerstvém albu Přítel člověka.

Radost bez otázek
Změnu lze slyšet hned. Kapelu teď určují dlouhé tóny harmonia (nástroje chudých kazatelů na cestách) a výrazné rytmy, v nichž se prolíná klasická bigbíťácká souprava a etnické perkuse. Nezmizela bubenice a trumpetistka Jana Modráčková s vokálem civilnějším a méně úpěnlivým, než jakým zpívá kapelník. Balkánský souzvuk dechů je ten tam, zbyla maximálně občasná stylizace harmonia do akordeonového m-ca-ca. Ale sám sobě člověk neunikne. "Tak to mám rád - když ty jsi nahoře a já pod tebou," odpálí album dvojsmysl, podobné psává třeba Nick Cave. Ale Jarda Svoboda dál na albu už neplete dohromady Boha a soulož: vrací se víc než kdy dřív k vlastním kořenům v explicitně křesťanské hudbě.
Je to ten starý případ písní o tom, že všechno je v pořádku: dramat bez dramatu. Svoboda se chce radovat ze světa, občas mu to jde samo, jindy si to nařizuje. Víra a naděje prostupuje všechny písně od začátku do konce alba, a v tom je jeho prokletí. Po chvíli je všechno jasné: On je nahoře, svět dole je zázrak, buďme vděční, i když jsme tu jen na chvíli. Toto je album ornamentů, které se vinou kolem jasně daného tématu. Kolem tajenky, která je určená předem a není kolem ní žádné napětí. Písničky jistě ocení každý "přítel člověka", který se cítí s podobným postojem sám. Ale těžko je ocení přítel písniček. Hudba a moderní umění už ukázalo tolik paradoxních, překvapivých výpovědí o duchovnu: ani se nechce jmenovat všechny ty Reynky a Kieslowské, Oldřicha Janotu, Sufjana Stevense, křesťanský nezávislý bigbít Danielson… Poslouchat po tom všem, v roce 2007, odhalení "jsme lidské bytosti / z masa a kostí / jsme jenom hosti / na tomhle světě přicházíme odcházíme / a chceme mít jisto / že někde je místo / že někde je hnízdo / odkud jsme přišli / a kam zas potom půjdeme spát" působí jako proklik na blog šestnáctiletého konvertity.

Bojovníci za svou věc
Zdaleka nejlepší píseň alba se jeho zbytku vymyká. Není o tom, jak je na světě hezky, ale o partyzánovi, který nepřestává bojovat válku, která pro ostatní dávno skončila. Nijak jasně se tu neříká, zda je to pitomec, anebo blahoslavený "velký blázen mezi malými blázny" (jak se zpívá na jiném místě alba). Ta píseň může být o Janu Rejžkovi stejně jako o Svobodovi, její extatický rytmický tah korunuje péči alba, aby nekřesťansky sugestivně šlapalo. Dobré (byť na jeden dva poslechy) jsou tu formální hry: třeba echo dvou zpěváků v songu o vzájemném stopování lovce a kořisti. Snad nejsláb Svoboda ukočíroval Jdu krajinou: Když parlandem přede ódu na "tuhle zem", vnucuje se vzpomínka na Rudolfa Hrušínského v recitativu s hudbou Jiřího Zmožka. Jistě, je to legitimní experiment, zkoušet, nakolik může být člověk intimní a citový. Ale I ten, kdo sdílí dnešní "cool" zájem o krajinu, bude těžko hledat pochopení pro dojaté "jako bych se vracel zpátky k mámě / která tu dlouho a trpělivě čekala na mě"...

Takže - jako tolikrát na české takzvaně nezávislé scéně - zas tu zbývá hlavně sympatie k autorovi, který umí pevným slovem říct, co si myslí o světě, a stojí mu za to vyjadřovat se písničkou. To není v dnešní domácí popkultuře málo. Těžko říci, zda má Svoboda tak jasně vyřešenou osobní identitu - usilovné, co nejenergičtější nástupy v písních dávají tušit, že se o ní přes tuhle hudební terapii spíš sebeutvrzuje. V notně ateistické zemi bychom možná měli bez řečí přivítat každé album, které funguje jako nedvojsmyslná konfese čili vyznání. Jenže s Přítelem člověka se publikum leda tak dojme samo nad sebou, že k sobě pouští tak nekonzumní a vyšší ideje. S poezií to má málo společného a pokud se tahle hudba bude hrát nějaký čas na Rádiu 1, je to především odraz nízké laťky v současné české písničce - plus kvalitní, pohansky živelné rytmiky Trabandu.

Pavel Klusák, Respekt 28/2007