JARDA SVOBODA: VYŘVAT SE. VYŘÁDIT SE. VYSKOTAČIT.

Jsi mužem několika tvůrčích zájmů - hudebního, výtvarného, napsal jsi i "brakovou" novelu. Co z toho bylo první?
Nejdřív jsem si jako každý děcko čmáral, kreslil obrázky. A hudbu jsem vůbec neměl rád. Přímo jsem ji nenáviděl. My jsme měli na hudební výchovu takovýho učitele-debila, který mi všechno okolo hudby zprotivil. Nejvíc lidový písničky a vážnou hudbu, čili všechno to, co asi dneska považuju za základ hudby.
V rodině žádné hudební tendence nebyly?
Ne, žádný "chození do houslí" neprobíhalo.
A jak jsi tedy muziku "objevil"?
Díky takový starý předkomunistický paní učitelce, to bylo tak v roce 1977. Ona na tu naši vesnickou základku chodila, když někdo onemocněl. A jednoho dne přišla suplovat hudební výchovu. Díky ní jsem poprvé slyšel, co to je hudba, otevřela mi pro ni srdce i uši. Jen tak si brnkala něco na klavír a učila nás skládat písničky. Takový ta-da-da-da-dáá/ta-da-da-da-dáá: "Jarda Svobodů/leze do sudu". Takovýhle blbovinky. Ale tyhle infantilní texty nás v té šestce, sedmičce hrozně bavily a ve mně to opravdu vzbudilo chuť skládat písničky.
Takže jsi přišel domů a řekl rodičům, že chceš piáno nebo kytaru?
To ne, to ještě uteklo pár let. My jsme doma to piáno měli. Naši mě sice na nic nenutili hrát, ale sami byli muzikanti, táta hrál na vesnickejch tancovačkách, rodiče mámy ještě klasicky chodili po hospodách s tahací harmonikou a basou nebo trumpetou.
Na základní škole to tedy vypadalo, že se vydáš spíš výtvarným směrem?
Myslím, že jsem měl výtvarnej talent, že jsem předčil spolužáky - vždycky jsem musel kreslit ty debilní nástěnky, což mě vždycky hrozně sralo. Ale tím taky moje malování skončilo. V jednu dobu jsem se musel rozhodnout mezi muzikou a malováním. Do toho bych nerad zabíhal...
Jsi ale vystudovaný učitel výtvarné výchovy.
Protože jsem se nedostal na UMPRUM nebo na Akademii, kam jsem chtěl, ale neměl jsem tlačenku, přihlásil jsem se na peďák. Tam mě vzali, protože do toho babince brali kluky přednostně. Ale vůbec si na to nestěžuju! Byly to překrásný léta, potkal jsem tam spoustu lidí, na který strašně rád vzpomínám.
Když ses rozhodoval mezi výtvarnictvím a muzikou, sehrálo v tom roli, že jsi v muzice cítil větší jistotu?
To s možností výdělku nemělo nic společnýho, tehdy jsem o tom, že bych byl profesionální muzikant, vůbec neuvažoval. Vlastně neuvažuju dodneška, i když zrovna teď se hudbou živím. Pořád vím, že třeba příští rok budu chodit do práce a muziku budu dělat z radosti a z nutnosti. Ale tak to chci.
Co tedy rozhodlo, že ses na té "křižovatce" vydal hudební cestou?
Hele, když hraješ sám s kytarou, jako jsem kdysi hrával, i když maluješ, vždycky jsi solitér. To malování je ale hrozně osamělý. Něco někde ze sebe musíš soukat ven, cpeš to na plátno, pak to možná někomu ukážeš a ten někdo to možná - pokud budeš poblíž a vysvětlíš mu, co to má znamenat - pochopí. Písničkář to má jednodušší. Zahraje lidem, oni buď hned zareagujou nebo z toho může vybruslit nějakým vtípkem, případně zahrát jinou písničku. Je to určitě komunikativnější. A když zahraješ na nějakým mejdanu nebo v hospodě a přijdou za tebou, abys jim zahrál zase příště, člověka to povzbudí. Nikdo ti neřekne: hezky maluješ, přijď mi "zamalovat" do hospody nebo do obejváku.
Tohle vysvětlení možná svědčí o ambicióznosti. Je to tvůj povahový rys?
Ambicióznost... Kapely dneska posílaj kazety do různých soutěží - to jsem nikdy neudělal. Nikdy jsem neměl potřebu s někým soutěžit, něco vyhrát a pak si na tom stavět kariéru. Je fakt, že se některý věci povedly, ale spíš díky souhře šťastných setkání než mým přičiněním. Takže nemyslím, že by v tom bylo nějak moc ambicí. Já jsem si je vždycky nechával spíš pro sebe, nedával jsem je moc najevo. Ale samozřejmě, že jsem chtěl, aby se o mojí muzice vědělo, to chce přece každej - kdo říká že ne, kecá.
Ty jsi specifický případ v tom, že začátky tvého hraní byly, jestli se nemýlím, spojeny s obratem ke křesťanství. Hrálo to v tom nějakou roli? Chtěl jsi o tom "podávat zprávu"?
No, já jsem se s křesťanstvím - ale spíš bych řekl s Biblí, protože se ke křesťanství nebo židovství nijak zvlášť nehlásím, jsem prostě čtenář Bible a podle ní se snažím si zařizovat život - setkal mnohem dřív, než jsem začal psát písničky, protože to bylo někdy ve čtrnácti, patnácti letech. To byla taková zvláštní historie, kterou moc nevyprávím...
Kdyby se ti o tom chtělo mluvit, byl bych rád...
No, byl to některý z těch "husákovsky dusných" roků, tak zhruba 1979. Měli jsme takovou šílenou dějepisářku, nevím, jak to myslela, protože navenek působila jako děsná komunistická kráva, ale jednoho dne, když jsme probírali husity, nás nutila deklamovat Ktož sú boží bojovníci/a zákona jeho/prostež od Boha pomoci/a úfajte v něho". Samozřejmě, obrovská prča, takový směšný slova. Spolužačka se na mě otočila: "Úfaš v Boha? Hahaha." A ve mně najednou ta otázka způsobila něco, co mě donutilo se na to sama sebe zeptat. Sám jsem byl překvapenej, když jsem jí po chvíli odpověděl: "Úfam." K tomu musím dodat, že jsem neměl žádnou křesťanskou výchovu, naši byli tvrdý ateisti, nikdo v rodině do kostela nechodil, kdysi dávno se všichni zařekli vůči všem rabínům i farářům. Nicméně, někde se to ve mně vzalo. On si mě prostě našel. No, pak jsem chytil nějaký náboženský vysílání v rádiu, někdo mi přitáhl kazetu Sváti Karáska, a až potom jsem teprve začal psát písničky.
Bylo tohle tvoje smýšlení obsaženo už v těch prvních písničkách?
Jo, bylo. Ale tím, jak byl člověk nevyrovnanej, a vlastně pořád je, některá písnička může vypadat jako žalm a pak přijde druhá, která vypadá jako rouhačská a může být opakem tý první. Nechci působit jednostranně nebo dokonce kazatelsky, chci vydávat svědectví o tom, co prožívám. O tom pěkným i o tom špatným.
Zažil jsi někdy krizi ve víře?
No jasně, mockrát. Ale asi tím, že jsem k Pánubohu nepřišel tím klasickým způsobem, ani přes církev ani přes výchovu, jsou věci, se kterými nemám problém. Neřeším takové to "kdyby Bůh byl, tak by..." a "jestli je Bůh, tak se teď stane to a to". Já vlastně v Boha nevěřím, protože věříme v něco, co možná je a možná není. Ale když víš, že to je, nepotřebuješ v to věřit.
To je na mě teda těžký kalibr...
No jo, nicméně já se stejně se spoustou věcí peru. Třeba s tím, že když ti někdo dá pár facek, máš mu nastavit druhou tvář. To je mi těžký přijmout, i když vím, že je to asi správný.
I když jsi říkal, že se necítíš být příslušníkem žádné církve, jednu dobu jsi asi praktikujícím křesťanem byl. Bývalý bubeník Trabandu Petr Vizina mi říkal, že jste se seznámili v kostele...
To bylo v Holešovicích v evangelickém sboru. Jeden čas jsem tam chodil. Pak, když jsem na tenhle sbor, ze kterého se stala taková divná sekta, zanevřel, jsem začal chodit k panu rabínovi, ale do Židovské obce jsem taky nějak nezapadl... Teď si říkám, že už nemá cenu se do nějaké církve spát, když se tam nevejdu. Ona se beze mě obejde a já bez ní taky.
Jak silný byl křesťanský, nebo, chceš-li, biblický rozměr ve tvé první kapele Otcovy děti? Silnější než později v Trabandu?
Asi jo, protože tam jsme byli všichni z nějakých společenství, všichni byli "čtenáři Bible". Ale smyslem nebylo založit kapelu, která by to zvěstovala, jako to dělá třeba Sváťa Karásek - kterýho mám, mimochodem, velmi rád. Smyslem bylo hrát písničky, který nejsou klišovitý jako spousta těch takzvaně křesťanských písní, podávat svědectví o tom, jak člověk žije, jak mu je s Pánembohem. Myslím si, že kdyby to slyšel člověk, aniž by věděl, která kapela hraje a co je to za lidi, přišlo by mu to jako normální muzika s normálníma textama. Totéž si myslím, že platí o Trabandu, akorát že u Otcových dětí to sdělení možná bylo trochu zřetelnější.
Měl jsi tam už postavení leadra a autora, jako máš v Trabandu, nebo jsi byl víc součástí kapely?
Já jsem vždycky součást kapely. Ale byly to moje písničky. Jako jsou většinou dneska.
Když byli všichni tví spoluhráči z Otcových dětí podobně, řekněme, filozoficky vyhranění, neměli někdy problémy s tím tvým neortodoxním přístupem k Bibli?
Tam bylo samozřejmě strašně moc problémů. Taky nezapomeň, o jaký době se bavíme. Otcovy děti vznikly někdy v roce 1987, 1988, tedy před revolucí. A stejně jako to bylo hudební společenství to bylo společenství taky lidský - velmi často jsme se scházeli, někdy jsme spolu i žili, jezdili ven, podnikali různý akce. Bylo to v době, kdy se tady nic moc nemohlo a my si hledali únik. Ten jsme nacházeli jednak v duchovních věcech, jednak v určité izolaci. Dokud to fungovalo jako protiváha vůči oficialitě, bylo to v pořádku, protože se ortodoxní i neortodoxní názory klidně snesly vedle sebe. Ve chvíli, kdy se to zlomilo, začaly být důležitější věci než tvoření nějakýho společenství a ukázalo se, že i některý vztahy jsou vytvořeny uměle, tlakem okolností. Jeden chtěl cestovat po světě, druhej jel do Ameriky studovat, třetí se vrhl na učitelování. Jedinej já jsem zůstal u toho komediantství...
Když vznikl Traband, měl navázat tam, kde skončily Otcovy děti?
Jo i ne. Mě v době, kdy Otcovy děti končily, čili někdy v roce 1993, začala dost vadit právě ta nálepka "křesťanský kapely". Snažil jsem se vybřednout z jednoznačnýho pohledu na naši muziku. Vždycky jsem chtěl, aby to byla především hudební kapela, nikoho nemuselo zajímat, proč to děláme. V tom smyslu byl Traband protiváhou Otcových dětí. Ale zároveň je pokračováním, protože jsou to pořád moje písničky, některý věci z Otcových dětí přešly do repertoáru Trabandu a moje způsoby psaní jsou pořád stejný. Zásadní bylo to, aby Traband byl především hudební kapela.
Tedy i hudebně profesionálnější? Myslím třeba co do zvládnutí nástrojů.
To ne. Kdybys slyšel naše první vystoupení... A dodneška moc nezkoušíme. Teď už asi rok, rok a půl vlastně nezkoušíme vůbec.
Vždyť taky máte kolem patnácti koncertů měsíčně.
To je pravda, ale to ještě nic neznamená...
Traband hudebně začínal vlastně jako normální písničkářský bigbít, pak došlo k tomu zlomu k "dechovce". Před časem jsi mi říkal, že tě k tomu inspirovala cesta do Marseille, ale tehdy jsi to nijak nerozvedl.
No, jsem dítě socialismu, skoro pětadvacet let jsem žil za ostnatým drátem. Do toho věku si člověk tvoří všechny nejdůležitější hodnoty - a my jsme si je tvořili v králíkárně, takže pro moji generaci bylo těžký naučit se svobodě. A pro mě je to spojeno právě s rokem 1997 , kdy jsem se vydal na tuhle cestu. Možná by o tom dokázal zasvěceně pohovořit třeba Václav Cílek, jak fyzický putování člověka otevírá duchovně. Jak jedeš, jdeš nebo stopuješ, krajina tě utváří a tvou duši naplňuje věcma, který jsou v ní obsažený. My jsme tehdy dojeli do Marseille, kde jsem slyšel úplně jinou muziku, než jaká se hrála tady. Tady nikdo neznal nic jinýho než anglosaskou produkci a já tam najednou z hospod a oken slyšel tu zvláštní arabsko-andaluskou melodiku, spojenou s nebigbítovou rytmikou - to bylo pro mě velký poznání.
Takže ses pak vrátil do Prahy a když jste měli první zkoušku, řekl jsi, že od této chvíle bude všechno jinak?
No, bylo to dost drsný, hodně jsem tlačil na pilu. Ale repertoár vznikal postupně. Existoval kytarovej Traband a paralelně začal existovat Traband s tubou a trumpetou. První koncerty hrály obě sestavy, postupně někteří lidi odešli a zůstala jen ta trumpetová.
Ale teď si uvědomuju, že to, o čem teď mluvím, jak jsem to všecko objevil, je jen moje ideální představa. Ve skutečnosti tady existovali lidi kolem Michala Hrubého z kapely Kapitán Kajman, zakladatele Neočekávaného dýchánku, a tihle kluci měli daleko větší rozhled a s podobnou muzikou začali asi o pět let dřív. A taky není pravda, že nikdo nevěděl o jiný muzice, protože třeba Tom Waits tady byl vždycky ve velký oblibě a přitom je to klasickej příklad toho, jak se dá muzika dělat velmi jinak a přitom zůstává písničkou, navíc v angličtině. A ještě něco si teď uvědomuju: ještě než vznikl v roce 1995 Traband, oslovil jsem Filipa Spáleného, jestli by se mnou nechtěl hrát na tubu. Jenže neměl čas a já se zhoupl zase k tomu bigboši. Až s příchodem našeho současného tubisty Roberta se to dostalo tam, kam jsem chtěl.
Tvoje psaní je typicky písničkářské, ať je obloženo jakoukoli hudební "omáčkou". Dovedeš si představit, že bys hrál sám? Nikdo by ti do toho nekecal...
Ale to je právě pěkný, když do toho kecaj. Teda většinou... Proto taky říkám, že jsem součástí kapely. Samozřejmě si dokážu představit, že hraju sám, ale taky vím, že by to stálo za hovno, protože na nic pořádně neumím. A neznám žádného z písničkářů, který by zněl bez kapely líp než s kapelou. Vyjma Karla Kryla - jeho nahrávky s kapelou jsou příšerný. Ale jinak, když mají naši písničkáři za zády kapelu nebo aspoň jednoho spoluhráče, vždycky je to lepší. Zvlášť když najdou tak kongeniální spoluhráče jako má třeba Konvrzek Třetí zuby nebo Hutka Hladíka. Totéž Třešňák - s tou novou kapelou jsem ho ještě neslyšel, ale s Kormanama byl vždycky vynikající.
Jedna etapa ve tvé minulosti mi není moc jasná, protože jde trochu proti všemu, o čem jsme doposud mluvili: tvoje asi dvouleté hraní se Zuby nehty. Neskládal jsi, jenom jsi tam hrál na kytaru, ačkoliv říkáš, že na nic pořádně neumíš, tvoje ego tam muselo být dost potlačené. Co tě na tom bavilo?
Šel jsem tam bez ambic prosazovat svoje písničky a svůj názor na muziku. Marka Míková si nejspíš myslela - teď už si to asi nemyslí - že jsem muzikant a snažila se mě zlanařit ještě před vznikem Trabandu. Tehdy sháněla basistu, na to jsem se necítil, pak holky přišly na Martina Černého. No a když sháněly kytaristu, Marka se nedala odradit a takhle to dopadlo. Nebyly to špatný léta... Nicméně si myslím, že bylo jasný mně i děvčatům, že to je jen přátelská výpomoc, že to není nic, čemu bychom se chtěli věnovat natrvalo. Už když jsem tam přicházel, bylo jasný, že se dělá repertoár na poslední desku.
Když jsme u těch mimotrabandovských aktivit, jako skladatel jsi spolupracoval s Michalem Horáčkem na albu Tak to chodí. Pomohl ti ten projekt v něčem?
Asi rok po vydání tý desky jsem nebyl schopen napsat kloudnej text, protože jsem se s ním pořád poměřoval. Jinak to rozhodně bylo příjemný - a někdy i nepřijemný - setkání s muzikantama, který mám rád. Ale jinak jsem nezaznamenal, ačkoli mi to občas někdo předhazuje, že by na Traband začalo chodit díky tomu víc lidí. Dokonce dost našich fanoušků o tý desce vůbec neví. Ale v jedný věci mi ta známost s Horáčkem pomohla: mám teď doma harmonium, "varhany pro chudý", který jsem od něj dostal darem. To je nástroj, kterej teď miluju a hraju na něj každej den. Myslím, že další písničky Trabandu na něm budou hodně postavený.
V recenzích na desky Trabandu se občas objevuje, že tvoje písničky jsou vlastně jakési deníky. Je to opravdu tak? A je psaní pro tebe ventil věcí, které potřebuješ ze sebe dostat?
To byl jeden z důvodů, proč ta kapela vznikla: potřeboval jsem terapii. Vyřvat se, vyřádit se, vyskotačit. Ale jestli to opravdu vyznívá jako duševní a deníkový výlevy, je to špatně. Já sice vím, že to tam je, ale bráním se tomu. Myslím, že člověk má stát v pozadí a nebýt tam moc účasten. Příliš mnoho písniček, který začínaj slovem "já" je na škodu věci. Teď jsme poslouchali v autě posledního Müllera a tam je takováhle sebezpytná až sebestředná písnička jedna vedle druhý a po chvíli to začíná nudit.
Ty píšeš spíš podobenství.
Já se to vždycky snažím nevléknout na nějakej příběh, abych nemusel říct doslovně "jsem v takovým a takovým průseru" nebo "vadí mi to a to a chtěl bych se s vámi o to podělit". Takže z toho vždycky vyleze nějaká "historka z podsvětí" nebo námořnickej příběh.
Máš nějaký blok, o čem nemůžeš psát? Nebo o čem bys strašně rád napsal, ale nejde ti to?
Jo, právě takovou tu "müllerovskou postkoitální píseň..." Takovejch pár mám, ale strašně se stydím s nima vylézt. To v mým podání prostě nejde.
Ty zpíváš svoje písničky vyloženě šansonově až divadelně - tím jsi asi zaujal Michala Horáčka, když tě poprvé viděl. Promýšlíš ten způsob interpretace nebo se nějak vyvíjí?
To se hodně mění, často i večer od večera. Dejme tomu Historka z podsvětí: na začátku to bylo trošičku blues, zpíval jsem to úplně civilním vyprávěcím hlasem. Ale někdy si situace řekne o trošku kašpařiny, takže z toho udělám rozhovor, měním hlasy, pitvořím se...někdy možná až nesnesitelně a zbytečně, protože podávat to takhle pokaždý je nesmysl.
Takže se třeba stane, že něco napíšeš úplně vážně, pak si to přečteš a zjistíš, že to musíš trochu zironizovat.
Jasně, a právě k tomu je taky dobrá kapela, protože máš zpětnou vazbu už ve zkušebně. Co ti zní dobře, když si to doma brnkáš s kytarou u svíčky, najednou za denního světla a v jiným prostředí vyzní trapně. Taková písnička jde rovnou do šuplíku, nebo jí kapela dodá ten vnější obal komediantství, takže se z ní stane kabaretní kousek. Ale ten obsah tam přitom zůstane. To je asi naše cesta, zpívat o nevážných věcech vážně a vážný zase shazovat.
Říkají ti často spoluhráči, že to v některé písničce už přeháníš a že by se ji třeba i styděli hrát?
Potíž je v tom, že já do kapely už hrozně dlouho nic novýho nepřinesl. My se mimo koncerty vůbec nevídáme, protože jsme tak čtyři dny z týdne na cestách a ten zbytek se každej věnujeme svýmu soukromí a není chuť zkoušet něco novýho.
Dobře, ale ta otázka se týkala i minulosti. Stalo se, že jsi přinesl písničku, proti které se postavili všichni ostatní a ty jsi musel ustoupit?
V tom kritickým období kolem změn obsazení něco takovýho bylo, ale většinou já sám bývám kritičtější než moji spoluhráči. Když se na nějakou písničku na zkoušce nikdo nechytne, už ji znova nehraju. Tyhle okamžitý reakce hodně napovědí.
Slyšel jsem, že jsi vášnivý lovec zvuků. Dá se tohle označit za něco jako "deníky"?
Já dělal spíš takový koláže, jedna z nich otevírá desku Road Movie. Možná to jsou jakési deníky, ale ty něco řeknou jenom mně. Když z nich udělám smyčky, jsou to zdroje netradičního zvuku, který se dají použít do hudebního tvaru. Jinak opravdu nemám potřebu zveřejňovat svoje deníky. Mám potřebu mluvit sám za sebe. To je věc vkusu a umění najít rovnováhu mezi vlastním egem a tím, co lidi zrovna chtějí slyšet. V tom je celý základ pochopení mezi publikem a písničkářem. Najít rovnováhu mezi "Já" a "Vy".
Ty nahrávky zvuků ale pro mě nejsou ani tak deníky jako spíš mapy. Já si kromě toho taky rád fotím ulice a všelijaký nápisy na zdech. Ne graffiti, spíš ty "předgraffitovský" věci typu "Novák je vůl". Nebo obrázky, protože mě hodně zajímá primitivní, lidový umění, všechno, co je neautorský a přitom to vzniklo z potřeby "vyžvejknout se". Když ten člověk prostě musí jít a napsat, že souseda zabije, protože mu zamyká dveře, když se v noci vrací vožralej z hospody. To jsou občas překrásný věci. Ale to taky nijak nesouvisí s deníkama, jako spíš s mojí zálibou v příbězích z města, z tý divočiny.
V té souvislosti bychom mohli naťuknout tvoje případné literární ambice. Na internetu jsi zveřejnil "brakovou novelu" Náramný štěstí. Přiznám se, že jsem ji zatím nestačil dočíst...
Tak až ji dočteš, uvidíš sám, jak to s literárníma ambicema mám...
Mně připadá, že ty tvoje epické písničkové texty by klidně mohly být základy povídek.
Ono je to spíš opačně. Někdy mě napadne, jak by se dalo nějaký téma zpracovat v povídce a pak se ho snažím nacpat do písničky. Ale teď přišel kamarád s nápadem, že podle našich písniček udělá komiksovou knihu. A to myslím, že je dobrej počin. Bude tam osm autorů, každej si vybral jednu písničku. Vyjde to teď v říjnu.
Co s tebou dělá nárůst popularity Trabandu v poslední době?
Je to jiný v tom, že většinou nemusíme běhat za pořadatelem, jestli bychom mohli dostat na pódium nějakou vodu, když hrajeme na tom sluníčku - ta láhev tam většinou už je. Taky si nemusíme sami platit ubytování...
Mluvil jsi ale o tom, že každý stojí o to, aby jeho písničky znalo co nejvíc lidí. Stalo se. Uspokojuje tě to? Máš pocit, že jsi dosáhl toho, čeho jsi chtěl?
Rozhodně jsem rád, že to došlo až sem a nebylo to za cenu nějakých uměleckých nebo lidských kompromisů, že nikdo z nás v muzice neudělal nic, za co by se musel stydět. A že jsme si tu popularitu, pokud tomu tak chceš říkat, nekoupili nebo nevyhráli v nějaký reklamě. Je to vydřený za těch deset let a to mě velmi uspokojuje a naplňuje. Na druhou stranu je to příšerný, protože není kam dál jít - je to jako skončit těsně pod pomyslným vrškem nějaký středočeský Čomolungmy a říkat si - no, ty vole, co bude dál? Budem dalších patnáct let s těmahle písničkama objíždět kluby? Budeme těm samejm lidem hrát to, co jim hrajem dneska?
Vy jste ale přece hodně nastartovaní do zahraničí. To není cesta?
Já nevím. My jsme zahraniční koncerty na konci léta zrušili, což souvisí s tím, že si chceme udělat přestávku. Ale ono i když jsme hráli venku hodně často, nikdy to nebylo nic systematickýho. Na to, aby se člověk někde uchytil, nestačí přijet jednou ta ten festival, příště na jinej, do tohohle klubu, pak do tamtoho klubu. Je nutný si to vydřít stejně jako v Čechách. A já nevím, jestli by se mi teď chtělo odjet na pár let třeba do Francie a tam objíždět kluby. Je to strašně příjemný, udělat si tam tu dovolenou, kterou si ostatní musí platit, ale... Přece jenom, my nezpíváme ani francouzsky, ani anglicky, a i když to tam lidi spontánně berou, mně chybí to, že mi nerozuměj.
Takže během té pauzy, kterou jste si po Novém roce naplánovali, budeš přemýšlet, kudy dál?
Hlavně musím napsat nový písničky a všichni v kapele musíme najít způsob, jak se nestat Garáží nebo Plastikama, kapelou, která funguje jako skanzen. Já se nebojím radikálně změnit repertoár i sound, to už jsme konec konců jednou udělali - i když jsme přišli o určitou část publika.
To se opravdu stalo?
No jasně, na nás chodilo dost lidí, kteří nás zavrhli, když jsme vyměnili kytary za trumpety, a zase jsme hráli pro deset kamarádů. Takže strach nemám.

Ondřej Bezr, Rock & Pop 10/2005