TRABAND: JÍZDA PLNÁ ZATÁČEK

U skupiny, která si zvolí tak jednoznačné asociace vyvolávající název, těžko dopředu hádat, čeho se lze od ní nadít. Určitá ostražitost je pochopitelná zejména od těch, kteří dosud nezaregistrovali již více než pětiletou existenci tohoto souboru a Traband jim prvně do oka padne až v souvislosti s albem Kolotoč, jenž koncem minulého roku uvedlo na trh vydavatelství Black Point. Možná, že se takovému nedůvěřivci posléze dostane do rukou i propagační létáček, v němž se praví, že 'Traband se inspiruje taneční hudbou, českou dechovkou, židovským klezmerem, argentinským tangem, francouzským šansonem, kabaretním šlágrem, kupletem a kramářskou písní, jazzovým evergreenem i rock'n'rollem, cirkusovými famfárami, námořnickými halekačkami, vojenskými paradenmarši i hospodským šramlem' - z toho už ale vůbec nebude moudrý.
Jsou tedy dvě možnosti: buď to vzdát nebo učinit pokus s neobvyklou tvorbou této pozoruhodné kapely blíže se seznámit. Vřele doporučují to druhé - zajděte na jejich koncert, poslechněte si desku a pak teprve suďte. Jsem přesvědčen, že pomyslné referendum by jednoznačně vyznělo ve prospěch Trabandu.
Podařilo se mi alespoň částečně vás navnadit? Dobrá, potom snad uvítáte následující profil kapely, k jehož sestavení jsem si pozval osobu nejpovolanější, zakladatele Trabandu a prakticky výsadního autora všech písní, zpěváka a hráče na klarinet a akordeon Jardu Svobodu.
Nejprve jsme si vyjasnili dohady kolem názvu a jeho správné výslovnosti.
"Jde o slovní hříčku, která ale nevznikla podle toho papundeklového vozítka, ale jelikož jsme v samém začátku prostě byli tři, tedy 'trojbend'. A ve chvíli, kdy jsme se stali víceméně dechovkou, tak se zas hodilo říkat 'troubend', ale vyslovovat to lze, jak je libo. Já říkám Traband", vnáší do celé záležitost světlo Jarda Svoboda.
Traband není zdaleka jeho první kapelou. V osmdesátých letech jich dal dohromady hned několik, třebaže delší trvání (1987-93) měly v podstatě jen Otcovy děti. "Když se na to podívám zpět, tak jsem vlastně pořád dělal totéž - míchal bigbít s folklorem. Otcovy děti, Naholou 25, Traband, jedno plynule přecházelo v druhé. Samozřejmě, spoluhráči přicházeli a odcházeli a s nástrojovým složením se proměňoval i zvuk, což je trošku i můj cíl, abych dlouho nepřešlapoval na jednom místě. Ovšem základ je stejný", tvrdí kapelník.
Traband vznikl v roce 1995, kdy se Jarda v klubu Mlejn potkal s baskytaristou Michalem Klinerem a hráčem na bicí Vaškem Pohlem, kteří tehdy oba působili v souboru H.A.LL. Nejdřív společně zkusili připravit několik písniček pro vystoupení na Portě, kam se Jarda přihlásil a pak už zůstalo u trvalejší spolupráce. S jakými ambicemi se tehdy pustili do práce? "Nebyly žádné. Po období s Otcovými dětmi, kde se trochu násilně usilovalo o zvěstování nějakého poselství, mě naopak lákala představa, že nebudu zvěstovat nic a budu se jen o bavit."
V roce 1996 se přidal banjista Evžen Kredenc a v tomto složení si soubor vlastním nákladem o rok později vydal cédéčko O čem mluví muži?, které mělo přece jen ještě blíže k rock'n'rollu. Už tehdy ovšem nešlo přehlédnout svérázné Svobodovy texty. "Baví mě předkládat smrtelně vážné věci jako legraci a naopak. Myslím, že to odhaluje ještě další roviny, kdy se texty dají sice chápat jako obyčejné krváky a mordýřské balady, ale zároveň se mi zamlouvá vidět v nich i určité symboly. Nejde mi o to, psát nějaké historky z podsvětí, kde je hlavním smyslem, aby tekla krev a děly se strašné věci, ale líbí se mi ta znevažující poloha. Mám rád třeba Sváťu Karáska a jeho nadhled, s jakým on podává biblické příběhy."
Jarda se bez rozpaků vyznává i ze sympatií k nejrůznějším pokleslým žánrům. "Mám vztah k červené knihovně víc než k vysokému umění. Z laciných románků nebo vyloženě lidových písniček se dá hodně vyčíst a odhalit, čím člověk opravdu je, jelikož tam se nic nezastírá. Jsem možná dokonce jeden z mála, kdo dnes nenadává na Novu a Blesk. Sice to nesleduji, ale je dobře, že tady existuje bulvár, který sděluje příběhy, co se dějou na ulici a mluví jazykem hospody." Znamená to tedy, že by s Trabandem bez váhání přijal účinkování v nějaké televizní estrádě? "To by mi bylo hodně proti mysli. Něco jiného je číst s jistým nadhledem brakovou literaturu a získat tak třeba trochu jiný pohled na současnost, kterou žiješ, ale kdybys tak měl skutečně žít, tak je to průšvih."
Jarda si postupně začal naplňovat dávný sen, i když měl dlouho obavy, že dechovka nebude skoro nikoho zajímat. K jeho klarinetu přibyla trubka Jany Modráčkové, s níž si zahrál v poslední sestavě kapely Zuby nehty. Původní dva spoluhráče nahradili bubeník Petr Vizina, s nímž se Svoboda zná už od dob Otcových dětí, a tubista Robert Škarda. "K úplné spokojenosti mi chybí už jen trombon nebo nějaký střední hlas, který by vyplnil spektrum dechových nástrojů od basů až k vysokým tónům trubky a klarinetu. Tohle bude možná náplň blízké budoucnosti."
Pozastavuji se nad množstvím inspiračních zdrojů a ptám se, odkud vlastně přišly. "Nikdy mě nebavilo nějak se žánrově vymezovat nebo přistupovat k nějaké muzice, jako že je a priori špatná. Mám asi vypěstovanou schopnost čerpat z čehokoliv, co mě zaujme. A taky důležitou roli sehrává setkání s lidmi. Nechci v kapele působit jako despota. Samozřejmě, že mám určitou vizi, jakým směrem Traband vést, ale ze všeho nejvíc se snažím být otevřený ke všemu, s čím ostatní muzikanti přijdou. Je důležité, aby nacházeli společnou řeč a byli schopni vnášet tam něco nového. Jaký byl prvotní impuls? Spousta lidí nám teď předhazuje Kusturicu, protože jeho filmy i s charakteristickou hudbou jsou dnes u nás k vidění. My ale nejsme balkánská dechovka, i když i tahle inspirace tam je. Daleko víc mě ale bere například klezmer muzika, taky často hraná jako dechovka. Tohle možná bylo někde úplně na začátku."
Traband vystupuje pravidelně v Praze v Řetězové ulici, v létě jezdí na festival do Jimramova, dobrou zkušenost vloni zaznamenal i s Litomeřickým kořenem. Spolupracuje s česko-francouzským divadlem Na voru, pro jehož dvě kabaretní představení napsal scénickou hudbu a živě ho při nich doprovází. Společně oba soubory už dvakrát podnikly turné po Francii. Kromě toho se členové Trabandu spojili i s harmonikářem Vaškem Koubkem. Jednak účinkují v rámci jeho kabaretů (zde se po boku kapely občas objevuje divadlo Koňmo, jež písničky doprovází hranými videoklipy), které by se z Baráčnické Rychty měly letos přesunout na Dobešku a jednak s ním nacvičují nový repertoár a budou Koubka dopovázet na novém albu.
A jakou podobu mají samostatné koncerty skupiny? "Většinou hrajeme v menších prostorách a bez jakýchkoliv vizuálních efektů. Nechci se stylizovat, písničky zpívám za sebe. Jsou to věci, které prožívám, pouze hovoří řečí obrazů. Ale když jsme dělali křest první desky, tak jsem uspořádali velkolepou show, vyloženě rock'n'rollový cirkus, kde jsme měli mažoretky, plivače ohňů, vrhače šavlí a pod pódiem stál skutečný trabant, z něhož se valil dým..."
Vraťme se však do současnosti k albu Kolotoč. Změnilo se něco podstatného pro Traband jeho vydáním? "Nic tak zásadního se neděje. Jen vnitřně cítím, že se uzavřela dosavadní podoba kapely, nějaké hledání, směřování, lidské osudy, které něco prožívají - to je na téhle desce, kde některé písně vznikly skutečně už hodně dávno. Teď mě to bude provokovat k něčemu jinému, aby další album nevypadalo úplně stejně."
Až přijde ten čas, rád si o tom s Jardou Svobodou zase pohovořím.

Leoš Kofroň, Rock & Pop 2/2001