TRABAND: MOŘEPLAVCI A KOLONIZÁTOŘI

Skupina Traband funguje na naší hudební scéně šestým rokem. Zasvěcení ji však dělí na "starý Traband" a "nový Traband". To proto, že před časem udělala ve svém fungování dost radikální řez a výsledkem bylo úplně nové stylové směřování, obměna nástrojového obsazení a částečně i obměna samotných muzikantů. Současná tvář skupiny je zachycena na druhém albu "Kolotoč", které vyšlo na sklonku minulého roku. Po recenzi této desky přinášíme rozhovor. Za skupinu odpovídal kapelník Jarda Svoboda.
V mnoha textech vašich písní se objevuje námořnický motiv. Chtěl jsi být někdy námořníkem?
A kdybych zpíval bajky jako třeba Plíhal, taky by ses mě ptal, jestli bych chtěl být ovcí, vrabcem, liškou nebo medvědem? Námořníci, lodě, moře, to jsou jen symboly, pomocí kterých se vyjadřuju. Jestli v tom chce někdo vidět romantiku a hru na tvrdý chlapy, tak prosím, jak je libo, ale pro mě je loď symbol, je to rodina, parta, banda, tlupa, zkrátka společenství lidí, kteří se rozhodli spolu žít a něco dobrodružného spolu podniknout. Ale loď je taky místo, ze kterého nelze jen tak utéci, takže dobrodružná výprava se může změnit v plavbu na otrokářský galéře. Může to být loď objevitelská i pirátská. Zkoušíme obojí: objevujeme neobjevené i olupujeme pocestné. Přeloženo: hledáme, co všechno se dá zahrát s dechovkou, a krademe přitom, kde se dá.
Stejně tak často lze ve vaší hudbě vystopovat vlivy židovských hudebních kořenů. Vzpomeneš si, kdy se to v tobě jako skladateli vzalo, kde tě to poprvé oslovilo?
Opět zaútočím protiotázkou: "Ve tvé hudbě lze vystopovat silný český vliv. Vzpomeneš si, kdy se to v tobě jako skladateli vzalo, kde tě to poprvé oslovilo?" Beru si a používám všechno, co se mi líbí, a není to jen židovská muzika. To možná asociuje ten ukňouranej klarinet, ale zrovna tak vykrádám Cikány, Iry, Moraváky, Araby, Španěly - cokoliv, co mě inspiruje a v čem vycítím něco hlubokýho, základního. Vždycky jsem to tak dělal, že jsem míchal bigbít s lidovou hudbou, ale není to žádnej vědomej program. Uvědomil jsem si to až loni, když jsme připravovali reedici Otcových dětí. Myslel jsem si, kdoví jak dlouhej kus cesty jsem ušel, jak už tu muziku dělám jinak, ale pak jsem znova poslouchal ty nahrávky starý deset let - a ono se vlastně nezměnilo vůbec nic, jenom muzikanti a nástroje.
Ale vzpomínám si na jeden zlomovej zážitek. V mým chápání muziky mě hodně ovlivnila moje první cesta do Francie, do Marseille. Nějakej čas jsem tam žil, v přístavu (zase ty lodě!), ve čtvrti, ve který vedle sebe úplně samozřejmě existujou lidi bílí i barevní, mísí se kultury evropský, orientální, africký a módní slovo world music je tam asi dost nepatřičný, protože tam je world music všechno, tam to hrajou odjakživa. Tam někde se vynořila první myšlenka na dnešní podobu Trabandu.
V současné době je u nás docela boom podobně orientovaných skupin. Myslíš, že to je spíš móda, a nebo reakce na elektronickou hudbu ?
Ale podobný šramlový kapely tady hrajou už léta, Rudovous, Hadry z těla, Neočekávaný dýchánek, Chudák paní Popelková. jenom teď jsme navíc zjistili, že tahle hudba nemusí nutně mluvit jen tím staropražskypepíkovským jazykem rozeřvanejch strejců v hospodě. Že může vyjadřovat i jemnější pocity, současný pocity současnejch lidí a nepotřebuje k tomu nutně elektroniku. Obliba týhle hudby určitě souvisí i s větší otevřeností, s možností cestovat, inspirovat se jinýma kulturama, ale jako opozici k elektronice to necítím, naopak spousta elektronických kapel sampluje tyhle syrový zvuky a používá je. Jde spíš o to, že někdo na to má, aby si pořídil všechny ty mašinky, lejzry, fejzry, maršály a manažery, jinej to drhne jen na tu španělku a taky dobrý. A když někdo umí ze svý nouze udělat ctnost, vznikají úžasný věci. Takovej Sváťa Karásek a Pozdravpámbu nebo Jonathan Richman a jeho akustický desky z konce sedmdesátejch let - to je přece nářez!.
Jenomže vydavatelství Black Point vydalo desku vám, a to dokonce velice rychle od momentu, kdy jste s ní vstoupili v kontakt. Zatímco Neočekávaný dýchánek se s ní nedohodl, Rudovous byl odmítnut, Chudák paní Popelková se rozpadla a Hadry z těla zná jen pár zasvěcenců. Prozradil vám pan vydavatel, čím jste ho zaujali?
Neprozradil, ale napsal to na svých stránkách: jsme fenomenální!
Příznivci taneční hudby často chápou Traband jako jistou formu anachronismu. Jak chápe Traband taneční hudbu, která nás obklopuje stále více?
Já nemám rád, když někdo označuje nějakou hudbu za zastaralou a jinou za moderní. Všechno se dá recyklovat. To, co dělá Moby, Beck nebo Rachid Taha, je přece "moderní" muzika, přestože v ní slyšíš vykradený motivy a zvuky starý desítky, někdy i stovky let. Obdivuju lidi, který dokážou s elektronikou takhle pracovat, aniž by kapelu odlidštili. Třeba to, co udělal Howie B. s francouzskejma Les Negresses Vertes (mimochodem ta deska se jmenuje Trabendo!) nebo předtím s U2 (taky velký trabantisti). Kdyby se tady našel někdo, kdo by dokázal podobně pracovat s naší dechovkou, hned po něm čapnu. My jsme totiž současná moderní taneční kapela. Dechno.
Na druhou stranu je pro Traband důležitej kontakt s publikem, ta blízkost a komunikace. Proto taky nejradši hraju v malých klubech, kavárnách, hospodách. Nerad bych si mezi sebe a lidi postavil nějakou hráz - a k tomu ta elektronika hodně svádí.
Aktuální Traband již není rocková kapela, ale často s rockery vystupujete na jednom pódiu. Setkali jste se někdy s negativní reakcí na váš žánrový "přerod"?
Ubylo nám hodně fanoušků, ale takový, co se chodili na Traband jen zkalit a vydunět, ty klidně oželím. Chápu, že někdo to může pociťovat jako zradu, pár lidí mi to říkalo. Ale já prostě nedokážu hrát pořád totéž jenom proto, že to po mně někdo chce. Nejsem Visací zámek. Pro mě musí být hudba dobrodružství. Když přestane být dobrodružná, přestane mě bavit. Jsem totiž mořeplavec-kolonizátor. Podmaňuju si nový země, dávám jim svoje jména, ale v žádný se dlouho nezdržím. Chvíli pobudu, ochutnám nějakou tu místní specialitku, porozhlídnu se po zdejších holkách a pak zase rychle dál. Ale vlastně to žádný velký objevitelství není, dělám jen to, co spousta jinejch: píšu písničky.
Ty poslední dobou hraješ na klarinet a akordeon, s Vaškem Koubkem i na klávesy. Znamená to, že po tvé elektrické dvanáctistrunce se ti nestýská?
Nestýská, je totiž v dobrých rukách. Dal jsem ji Vlastovi Třešňákovi - vlastně vyměnil jsem ji za cimbál. Takhle já přicházím k hudebním nástrojům: tuhle elektrickou dvanáctistrunku značky Jolana z roku 1966 jsem dostal od jednoho známýho, kterýmu překážela ve sklepě. Klarinet mi daroval bejvalej klarinetista Otcových dětí, akordeon jsem dostal od jedné přítelkyně, piano mám po tetičce. Takový jsem šťastný člověk. V životě jsem kupoval jen trsátka.
Já jsem nemyslel, jestli se ti po ní nestýská jako po předmětu. Spíš to bylo míněno tak, jestli tě klapky a klávesy uspokojují víc než struny a na kytaru jako nástroj jsi zanevřel?
Nezanevřel. Ale kytaristů je spousta a všichni hrajou na jedno brdo. Já hledám nový kombinace neoposlouchanejch nástrojů. Až se budu chtít vrátit ke kytaře, udělám to, ale teď mě prostě baví dechovka. V těch dechových nástrojích je něco hlubokýho, něco, co jde z hloubi člověka, z jeho vnitřností, z jeho plic.
A když už byla řeč o Koubkovi - jak pokračuje spolupráce? Bude společná deska?
S Vaškem si občas zahrajeme, tu a tam se sejdeme, píšeme spolu nový písničky a čekáme, až uzrají. Jsme trpěliví jako rybáři. Čudly házíme zpátky do řeky, čekáme, až zabere Moby Dick.
A co vaše spády divadelní? Hudebně doprovázíte Divadlo Na voru, herec Vladimír Javorský hostoval na vašem křtu na saxofon.
Ona si ta naše hudba asi sama říká o to, aby byla spojována s divadlem, už proto, že v textech jsou většinou epický příběhy. Spolupracovali jsme s Divadlem Koňmo, který přímo při naší produkci ilustrovalo naše písničky hranými scénkami. Byl to myslím Koubkův nápad, udělat takové divadelní "klipy". Potom jsme udělali hudbu pro dvě představení Divadla Na voru, jedno je taková koláž z básniček a dopisů francouzskýho surrealisty Roberta Desnose (Miluji vlaky, jsou rychlejší než pohřby), druhý je kabaretní skládanka z textů česko-německo-židovskejch autorů z Prahy mezi dvěma světovýma válkama (Konec světa v salonu Gogo). V obou těch hrách účinkuje taky Vladimír Javorský, a tak když představení skončí a pokračujeme koncertem Trabandu, Vladimír se k nám přidává se svým saxofonem. On je, jak sám říká, především vizuální saxofonista. Pro jeho povahu Mirka Dušína je to prý pokaždé velký zážitek, zahrát si s Bratrstvem Kočičí pracky.
Už jsem to psal v recenzi na vaši desku a určitě i někde jinde - hodně vašich písniček mi evokuje atmosféru filmů - Pytlákova schovanka, Žebrácká opera. Co bys řekl na názor, že Traband je vlastně podobný model jako Cimrmani - za pomoci historických atributů se vyslovuje zatraceně aktuálně k současnosti?
Ale jaký historický atributy? Proč mi pořád vnucuješ nějaký archaizující spády??? Žijeme teď a tady, tak jsme současná kapela, ne? Jasně, je tam určitá inspirace tou prvorepublikovou dobou, ale to je jen jedna z mnoha inspirací. Nejsme Šlapeto. Pytlákovu schovanku neznám, Žebráckou operu jo. Taky znám filmy Modrý anděl, Kabaret, Bláznivý Petříček, Batalion, Silnice. Jejich atmosféra je hodně podobná té trabandí.
Jaký by vůbec měl být film, ke kterému bys rád dělal hudbu?
Silný, odněkud někam směřující příběh, žádný patlání se ve vlastních vnitřnostech a exhibice vlastní prázdnoty, jako to dělají ti Vorlové, Renčové a Schmidtové. Co tak strašně silnýho měl na srdci tvůrce Války barev nebo Elišky, že kvůli tomu zaplnil kilometry filmu barevnejma skvrnama? Jedinej záběr z jakýhokoli filmu Carlose Saury má v sobě víc než celá ta naše rádoby nekonvenční kinematografie.
Jak jsem řek, obdivuju lidi, kteří uměj vyprávět příběhy, a je mi jedno, jakým způsobem ten příběh skládají, jestli takovou trochu surrealistickou metodou jako ti Španělové, Jakubisko nebo Kusturica, anebo jestli na to jdou spíš klasicky jako Hřebejk nebo Svěrák. Hlavně z toho musím cítit poctivost a ne kalkul. Z toho důvodu mám asi nejradši dokumentární filmy. Jasně! Chtěl bych dělat hudbu k dokumentu. Třeba o bezdomovcích.
A když už jsem nakousl filmy - Jak vlastně vznikla ta úžasná coververze "Sedm statečných trpaslíků" z vašeho alba?
Sedm statečných, to je velkej příběh, archetypální story o boji dobra se zlem, navíc s úžasnou hudbou. Neznám lepší westernovou hudbu. A tak mě napadlo, jak by asi vypadal a jak by se choval Yul Brynner a jeho parta v reáliích komunistický a postkomunistický Evropy. A napsal jsem hudbu k easternu.
Co teď čeká Traband v nejbližší době?
Začátkem března bychom měli s Vaškem Koubkem nahrát pár písniček pro jeho bilanční Best of. V květnu jedeme do Paříže, v červenci hrajeme v Avignonu, mezi tím koncerty a divadla tady v Čechách a na Moravě. Takže nic se nezměnilo, děláme pořád jen to, co jsme dělali před vydáním desky.

Antonín Kocábek, Radium 2001