Před pár lety to ještě byla událost s velkým U, dneska je to běžná záležitost. Alespoň u těch schopnějších. O čem že je řeč? O koncertování našich kapel v zahraničí. Z vnějšku to vypadá jako neobyčejná záležitost, ale když si to zažijete na vlastní kůži, zjistíte, že se jedná o akci jako kdykoliv jindy. Jak vypadá takový výlet v praxi si můžete počíst v dnešním cestovním deníčku...

To jsem se onehdy domlouval se skupinou Traband na rozhovoru. Bylo na to málo času, protože za pár dní měla skupina odjíždět na festival Nuits Bohémiennes do Paříže, když v tom se ukázalo, že hráč na baskřídlovku Jakub nemůže jet, což v praxi znamenalo, že je jedno volné místo v autě. Protože troubendí squadra, byla ochotna svému kapelníku ten potrhlý nápad prominout, a individuum mé maličkosti vedle sebe v autě strpět, vydal jsem se na cestu s nimi, abych mohl poté na světlo vynést detaily z jejich bohatého života koncertního, a sprostě je publikačně zneužít.

(Úryvek z fiktivního deníčku)

Neděle, 25.8., 20:30
Dorážím na smluvený sraz na Žižkov. Jarda (Svoboda - zpěv, akordeon, klarinet, kytara) mi sděluje, že Patrik, brněnský dopravce, se kterým pojedeme, protože je levnější než jeho mnozí pražští kolegové, uvízl někde v zácpě na dálnici. Stoupáme tedy po schodech - Jarda bydlí pochopitelně v posledním patře bez výtahu. Probírají se drby z poslední doby, po spřátelení s kočkou, která mně na rozdíl od kočky naší podnájemnice kupodivu ani nevyrobí další jizvy, se dozvídám mimojiné o průběhu premiéry Původního Bureše s dvěma bubeníky na festivalu v Jimramově. Prý to dopadlo docela dobře, hodnotí z první ruky Jana (Modráčková - v Trabandu trubka a zpěv). Okolo desáté konečně doráží Patrik, a to k velkému našemu potěšení v luxusní dodávce VW Caravelle, a vyrážíme směr Lhotka. Tady se zaplňuje zavazadlový prostor nástrojovým aparátem - pobaveně zjišťuju, že ačkoliv ho tvoří jen pár kousků, vměstnat ho do poměrně velkého zavazadlového prostoru činí kapele docela problém. Do auta přibývá zároveň Petr (Vizina - bicí), Robert (Škarda - tuba) a Evžen (Kredenc - banjo), který se ihned ujímá role navigátora. Mezi řečí pak všem popisuje detaily zahradní párty předchozího večera. Otevírá se první láhev vína a vyrážíme do Břevnova.
Neděle, 25.8., 23:30
V Břevnově u Pyramidy čeká Mourad. Slovníkem kapel, které jsou světové, a nebo se za ně alespoň považují, je Mourad "Road manager", čili člověk, který doprovází kapelu na delších výjezdech a stará se o ni. Mourad ovšem nejenom o kapely pečuje, ale i jim koncerty v zahraničí zařizuje - kromě Trabandu i například Neočekávanému dýchánku nebo Tara Fuki. Má na to skvělý recept - v dané zemi si vždy opatří přítelkyni jakožto výchozí kontaktní bod, a - jak říkáme my Češi - spojuje příjemné s užitečným. Ostatně i na sraz ho jedna nová doprovází, a posléze celou výpravu fotografuje. Pak ještě Mourad kupuje láhev vína, protože to co máme v autě podle něj není víno, ale Frankovka, což je v Mouradově slovníku evidentně urážka. Mourad je totiž Francouz, a jak známo, i ta nejhorší francouzská vína se pohybují někde na úrovni našich nejlepších. Hovoří roztomilou češtinou s přízvukem, a je evidentně nezdolný optimista. Před půlnocí se konečně vydáváme na cestu.
Pondělí, 26.8., 01:00
Po cestě probíhají další debaty, mizí víno, a Mourad kapele referuje, co ji všechno čeká. Po zjištění, že Patrik má v autě CD-changer je tento naládován ,a hraje pak skoro celou noc. Stavíme na první pumpě, kousek před hranicemi, dáváme kafe, kupujem zásoby cigaret. Pak hurá na hranice - celník nám jen pokyne, takže ani nezastavujeme, a vybrané pasy jsou opět rozdány. Z beden zní Tom Waits a další, klimatizace vrní, všichni postupně vytuhávají. Svištíme napříč Německem. Mnou do placu daná CD, jako například Tři čutory, většina z nás prospí. K ránu opět další pumpa, další kafe - tentokrát už za dvě eura. Petr si dává presso, a dostává venku obvyklý mikrohrnek smrtícího koncentrátu. Patrik vypadá po zhruba dvanácti hodinách za volantem poněkud unaveně a Petr ho proto střídá. Opět pospáváme, a když se náhodou zrovna proberu, praští mě do očí obrovský nápis upomínající mou teenagerskou mánii - Hockenheimring. Závodní okruh, na kterém se jezdí německá Velká cena Formule 1, míjíme ve vzdálenosti asi tak sto metrů.
Pondělí, 26.8., 08:00
Přejezd z Německa do Francie bych dal jako povinnou lekci všem euroskeptikům. Nevím jak na jiné, ale na mě pořád ještě ta uzamčená a opuštěná celnice, a pouhé míjení cedulí "Deutschland" a "France", asi jako když u nás přejíždíte z jednoho okresu do druhého, působí zcela úžasně. Snídaně na odpočívadle, Jana s Robertem si čutají se zakoupeným míčem, Evžen vytahuje časopis Stejnejch ksichtů, a máme téma ku pomlouvání na další půlhodinu. Jana si stěžuje na vegetariánské sklony spoluhráčů ze skupiny Klec. Řečeno s Petrem a Petrou - Jedeme dál. Poslední zastávka na pumpě asi čtyřicet kiláků před Paříží. To už je vzhůru i jinak permanentně spící Jarda. Mourad nám pouští svou oblíbenou francouzskou skupinu Zebda a sděluje, že s ní na jednom francouzském festivalu na podzim Trabandi budou sdílet pódium. Vjíždíme do Paříže, a je pěkně hnusně pod mrakem. Mourad coby navigátor je s mapou neomylný a tak brzo zastavujeme u hotelu sítě Ibis, přímo vedle kanálu La Villette. Dostáváme klíče k pokojům v podobě bankomatových karet a číselný kód k vratům garáže. Ještě že je Patrik tak šikovný řidič - Volkswagen má asi tak metr osmdesát a garáž metr devadesát. Pokoj. Sprcha. Postel. Spát ve tři odpoledne jsem už dlouho nešel...
Pondělí, 26.8., 19:00
Probírám se z kómatu a spěchám na sraz do recepce. Mourad sděluje všem : "Koupil jsem pivo. Jsem váš manažer a vy jste bigbít. Šup-šup!" Pohotově - přes jednu kamarádku, pochopitelně - totiž dohodl vystoupení v jednom pařížském squattu. Jedeme tedy téměř přes celou Paříž, a po motání se v jednosměrkách konečně nalézáme místo. Vybydlený dům je obsazen prý teprve krátce a všude jsou stopy budování. Prostor, ve kterém budou Mouradovi svěřenci hrát je velký asi jako větší obývák. Je v něm jen menší pódium a na opačné straně malý bar. Kouříme na dvorku a prohlížíme si výzdobu, kterou tvoří například zavěšený, zpola uškvařený mobil, na zdi nalepená mozaika z vajglů či koláž z cigaretových krabiček. Že jsou od značek Petra, Sparta či Start už celkem nikoho neudivuje. Obyvatelé zapůjčují dvě komba, jedno se použije na Evženovo banjo, druhé silně zkresluje, takže ho Jarda zapojuje na kytaru a své kytarové používá na zpěv. Trubka, tuba a bicí se nezvučí. Mourad představuje svou maminku, která mezitím dorazila. Je to moc milá paní, prý profesorka, a má asi 150 cm. Prostředí s pobíhajícími anarchisty a několika psy ji evidentně připadne přirozené
Pondělí, 26.8., 21:00
Koncert začíná. Zvuk je na improvizované podmínky obstojný. Publikum tvoří asi něco mezi patnácti a dvaceti jedinci, ale v průběhu večera vystoupá počet asi tak na čtyřicet duší. Přijetí je ze začátku trochu chladné, ale postupně kapela své publikum dostává a vypité pivo a víno také dělá svoje. Mourad se tváří spokojeně a do ruky mi vtiskne plechovku - jak jsem později vyzkoumal - portugalského piva. Jakožto nefajnšmekrovi mi docela chutná. Trabandi zatím přehrávají celé druhé album Kolotoč do kterého vkládají i většinu písniček z připravovaného třetího, které už je natočené, a má vyjít v říjnu. Ze stylově odlišného debutu zazní jen přearanžované kousky Nezdárný syn a Markéto!. Z nové desky už mám jasné svoje hity - Utopenec, Dušan a Pejsek, kterou už si pamatuju z Litoměřického kořene, kde jsem ji slyšel poprvé - drsňácká píseň o tom, jak opilec propil pejska, a z toho pak nadělali řízky... Kapela nakonec zahraje veškerý koncertní repertoár a vystoupení trvá víc jak dvě hodiny. Mourad provokuje lidi, aby skandovali "Ať žije bigbít!", a skutečně jich několik zblbne, že své francouzské pusinky křiví v marné výslovnosti, a jakýsi opilec se poměrně nelogicky, leč vytrvale, dožaduje "Noch Einmal!". Pak už se jen debatí, pokuřuje a popíjí. Čtyři lidi si koupí cédéčko když se divím, že jich není víc, Jarda poznamenává, že ti ostatní už ho mají od minule Po nějaké době jsme zváni na jídlo - místní obyvatelky ukuchtily kotel špaget se zeleninou a kupodivu i masem. Jsou jen okořeněné a promíchané, žádná omáčka a žádný kečup. Nezvyklé, ale moc dobré. Po náročném a zdlouhavém loučení odjíždíme do hotelu, zatímco Mourad jede spát k mamince. V hotelu si ještě na chvíli zapnu bednu, a najdu jakýsi hudební kanál. Až mě rozesměje, jak z toho čouhají francouzské pověstné kvóty pro domácí hudbu. Slušné a sledovatelné zahraniční klipy (Morcheeba, Verve, Radiohead...) tvoří tak 30%, a jsou proloženy spoustou francouzských umělců úrovně průměrné až podprůměrné... po chvilce vypínám a jdu spát. Je půl třetí.
Úterý, 27.8., 10:00
Snídaně se podává jen do deseti nula nula, takže zhruba za deset deset se všichni scházíme v hotelové restauraci. Snídaně je bohatá ve stylu "sežer co jsi schopen". Přichází Mourad se svým "šup-šup" a jede se přes celou Paříž do budovy rádia. Jedná se o labyrint jako Kavčí hory, sídlí zde několik rozhlasových stanic, Trabandi mají dělat rozhovor pro France Inter a zahrát naživo. Zjevuej se sympatický vousatý pán, ze kterého se vyklube Miqueu Montanaro, dramaturg festivalu a příznivec kapely. Na jeho přání se Trabandi posléze prezentují skladbou Cirkus Praha, ve které si zahostuje na jakousi píšťalu. Rozhovor nakonec poskytuje on, Trabandi jen hrají po jeho skončení. Všichni rozhlasáci jsou nadšení a mnozí slibují, že večer přijdou. Venku je pod mrakem a drobně prší. Jedeme na místo koncertu, protože je třeba dělat zvukovou zkoušku neboli zvukovku. Šup-šup, jak jinak
Úterý, 27.8., 15:00
Cabaret Sauvage, ve kterém má být večerní koncert, vypadá zvenku jako cirkusový stan. Zevnitř má ovšem bohatě vyřezávanou dřevěnou konstrukci, s hranatými sloupky a zrcadly po obvodu. A ke znechuceni kapely stolkovou úpravu. Nakonec Mourad diplomaticky vyjedná alespoň malý volný prostor před pódiem. Zvukovka je pečlivá, zvukaři ochotní, na pódiu je zvukař jen pro odposlechy. Jen Robert je naštvaný, protože mu sebrali jeho pěkný klipsnový mikrofon, a do tuby vlepili spoustou izolepy obyčejný. A to ačkoliv vše nasvědčovalo tomu, že zvukový problém nebyl v jeho mikrofonu, ale ve šňůře. Jarda píše Miqueovi akordy a cvičí s ním, protože Miqueu si chce s Trabandem večer pár kousků zahrát. Jsme hrozně hladoví a jedeme se do města najíst. Objevujeme jedno bistro s kebaby a gyrosy - Jídlo je levné, a je ho spousta. Vracíme se zpět, a na místě už čekají dva reportéři z dalšího rádia, které chce rozhovor. V sále mezitím zvučí Iva Bittová. Rozhovorem se docela bavím - rozhlasáci jsou dva mladí kluci a moc netuší, která bije, takže se pořád vyptávají na vlivy folklóru a roli hudby v Čechách utlačovaných Němci čili Národního obrození.Venku se spouští neuvěřitelný příval deště. Koukám skepticky na cestu - na koncert je nutno dojít pěšky přes park a přes lávku nad kanálem...
Úterý, 27.8., 20:00
Debatíme v zákulisí, které tvoří propojené tři buňky, venku leje a Mourad přináší pivo. Ale Jana mu spílá a posílá ho pro víno, kterého nakonec přináší jen dvě láhve, které rychle mizí. Do sálu se zatím scházejí další a další lidé - Trabandi mezi sebou ironicky poznamenávají, že po Bittové určitě zas odejdou... Miqueu Montanaro pronáší úvodní řeč, a poté sám chvilku zahraje. Pak galantně uvede na pódium Ivu. Ta vystupuje sólově, jen s houslemi. Chvílemi šeptá, pak zas křičí, zpívá klasicky i expresivně. Hraje na housle i zpívá jen a capella. Jeden kousek postaví na použití kazoo, celou dobu divoce gestikuluje, občas až skoro tančí. Publikum si sedí u svých stolečků, cpe se, popíjí vínko nicméně původně decentní potlesk postupem času sílí, a na konci propuká v aplaus. Na přídavky přichází opět Miqueu Montanaro a doprovodí Ivu. Potlesk je mohutný.
Úterý, 27.8., 22:00
Tou dobou venku stále leje, což má za následek, že v buňkách v zákulisí vypadne proud. Organizátoři se pokoušejí ho několikrát nahodit, ale nakonec dojde na svíčky. V sále je naštěstí vše v pořádku. Po pauze Traband nastupuje na scénu. Úvodní cover-instrumentálka Sedm statečných trpaslíků. Chvilka očekávání, jak bude publikum po přece jen vážné Bittové reagovat, a už vidím, že to je v pohodě. Diváci se chytají hned od začátku, hned druhou skladbu se někteří zvedají a začínají hopsat pod pódiem. Zase se hraje skoro všechno, jen s tím rozdílem, že dnes je tu několik set posluchačů a podstatně lepší zvuk. Diváci neutekli, naopak se dostávají do stále většího varu. Asi po hodině sice někteří odcházejí , ale vypadá to, že na vině je spíš pozdní hodina a všední den, než že by se jim Traband nelíbil. Ke konci se ke kapele přidává Miqueu na flétny, a tentokrát i na akordeon. Hraje na něj ve skladbách, kde má Jarda kytaru nebo klarinet. Závěrečný aplaus, dva přídavky. Ptám se jednoho z organizátorů, kolik že to vlastně přišlo lidí, a odpověď mě uzemňuje něco přes šest set platících. Jdu se podívat na prodej cédéček. Slečny, co je prodávají, sedí u svíčky a tváří se, do čeho že se to nechaly uvrtat. Přesto se jich prodalo asi patnáct za standardní cenu 15 euro za kus. Pakujem se, sraz v hotelové recepci. Sejdem se tam všichni, včetně Mouradovy maminky a organizátorky ze squattu. Pivo a víno. Živé debaty postupně mrtvějí, a okolo třetí to rozpouštíme. Ještě, že nejsem hudebník takovýhle život by mě brzo přivedl do lékařského ošetření
Středa, 28.8., 10:00
Opět bohatá snídaně, čekáme na Mourada. Mezitím doráží Neočekávaný dýchánek, který dnes vystoupí ve squattu a zítra v Cabaret Sauvage. Bodyguard a řidič Michal Hanzl líčí zážitky ze záplavy v Litoměřicích, kde prý z letního kina (v němž se konává festival Litoměřický kořen) zůstala nad vodou akorát promítací kabina Přichází Mourad, loučíme se s ním a vyrážíme do města. Mé první setkání s pařížským metrem se nese na vlně údivu. Vždycky mi ho všichni líčili jako děsně složité, ale ve skutečnosti je v něm orientace snadná. Vymeteme několik CD bazarů, kupuju si jedno CD, co v Čechách dlouho nemůžu sehnat za výhodných 11 euro. Vzájemně se poztrácíme, takže na kafe už jdeme jen s Evženem. Proběhneme centrem, je zataženo a mlha bílá kupole na kopci ani ta špička, co u ní Cimrman doporučil roztáhnout základnu, aby líp stála, není vidět, takže jen zajdeme k Notre Dame, projdeme k Louvru, Evžen prohlíží pseudohistorické plechové cedule, mě baví kopie plakátů koncertů Janis Joplin či Doors z šedesátých let. Ale čas kvačí, takže hurá do metra. Samozřejmě přijdeme pozdě a poslední, ale ostatní relaxují, a tváří se, že jim to nevadí.
Středa, 28.8., 17:00
Vyrážíme domů. Na periférii kupujeme víno a dobroty obchoďák je úplně stejnej, jako ty naše. Vot Globalizacija! Opouštíme Paříž a svištíme si to na Strassbourg. Cestou nějaká objížďka, ale jinak docela prázdná dálnice. Jana nalévá kolektiv růžovým vínem, Jarda opět spí. S Janou a Robertem mydlíme karty, a necháváme toho až když už není vidět. Dochází na slovní hříčky. Ještě před průjezdem do Německa stavíme na jakési pumpě, kde mají ve vestibulu masážní křeslo. No samozřejmě záda je třeba namasírovat a ostatní turisty pobavit A už jedeme dál. Dělá se děsná mlha, je vidět asi tak na dvacet metrů, ale Patrik nehne ani brvou a jen z těch 170 zpomalí na 120 Raději už tachometr ponechávám osudu a usínám. Půl tisíce kilometrů přes Německo uteče jak voda. Patrika za volantem tentokrát střídá Evžen, a já si mimoděk vybavuji citát z Šimka a Grossmanna: "Jeli se mnou jako blázni. Jakoby ani nevěděli, že vezou nemocného"
Čtvrtek, 29.8., 04:00
Dorážíme do Rozvadova, a už jsme zase ve Špidlikistánu. Všichni kupují nápoje, cigarety a tisk. Vylézáme ven, nikde nikdo,a v tom Kde se vzal, tu se vzal policejní mikrobus. Ukázalo se, že v té polotmě, a na liduprázdném parkovišti si Patrik vybral akorát flek na asfaltu vyhrazený invalidům. Policista mu s milým úsměvem dává pokutu sto káčé a tváří se jako kamarád, a mele o tom, že jsme mohli taky dostat pět tisíc. Inu lidumil k pohledání. Plně si začínám uvědomovat, že už jsme zase doma. Svítá.

Tonda Kocábek - Freemusic