28/29.2. V 5:45 se scházíme na letišti, jako poslední přichází Jakub i se svou baskřídlovkou. S Václavem je tu i Olinka (jeho žena), bratr a tatínek. O hodinu později nastává odbavení - v pořádku. S půlhodinovým zpožděním vzlétáme do nebes, směr Paříž. Let probíhá hladce, navíc se snídaní. Kolem desáté hodiny chvátáme k dalšímu letadlu, jak zjistíme později, je to zbytečné, i francouzské aerolinky mají permanentní zpoždění. Václav a Evžen chtějí pořád kouřit, což se jim nakonec, k jejich velké radosti, podaří. Hledání místa pro kouření se stává neměnnou konstantou celého zájezdu. V poledne odlétáme do Tokya, každý pasažér má svojí televizi, což všichni kvitují kladně. O zábavu je postaráno. Trochu vzruchu při letu způsobí Mourad se svojí ošklivou whisky s džusem. Ráno v 6:30 s osmihodinovým časovým posunem dosedáme na japonské území, tokyjské letiště Narita. Zaměstnanci letiště mají modré stejnokroje a sdělují nám, že nedorazil kufr s cédečky. Mourad označuje Václava s Evženem za pana Citruse a pana Stocka, neboť nosí ve svém batohu jejich fernet. Na letišti nás odchytí japonský promotér Tomoyuki Ohsawa, krátce Tom, a jedeme do hotelu. Po krátkém spánku jedeme do tokyjského rádia dělat reklamu sami sobě. Při vysílání hraje Václav na odpadkový koš, což moderátor pořadu označuje za revoluci v dějinách rockové hudby. Před půlnocí jsme opět na hotelu, kam mezitím dorazily i cédéčka. Scházíme se u Mourada a píšeme zprávu fanouškům do Čech. Když se všichni rozejdou, jezdíme ještě s Evženem a Václavem výtahem, pak chceme vylézt na střechu, která je ale zavřená, tak jdeme spát.
1.3. V 11:30 se scházíme v lobby hotelu a promotér Tom se o nás začíná starat. Na obědě se učíme jíst hůlkama. Odpoledne jdeme do klubu, kde budeme hrát. Poznáváme tokyjské ulice. Klub Eggman (U pana Vajíčka) je poměrně malý, vejde se asi padesát lidí. Máme první zkoušku. Pak jdeme do blízkého parku, kde se nachází budhististický chrám. Zde se například fotíme. První koncert - Poprvé a naposled hrajeme jako předkapela. Cicala Muta je japonský klezmer s italským názvem. Děláme několik chyb, při písni Dušan málem padá řemen, zatím jen obrazně. Po koncertě jdeme na večeři do taiwanské restaurace, kde nás čeká spousta dobrého jídla. Dobré jídlo a pití je druhou konstantou našeho zájezdu.
2.3. I druhý den jdeme napřed na oběd, poté zkoušet do klubu. Zkoušíme nové písně. Odpoledne jdu s Jakubovou kamerou na vycházku. Procházím ulice plné aut, lidí, barev a hluku z velkoplošných obrazovek, které jsou součástí zdejšího městského prostředí. V 19h začíná hrát japonská kapela Kumonosu Quartet, poté vystupuje pan Kytaristka (Mouradova definice), což je Hibiya Katan, muž v ženském oděvu hrající divně na kytaru. Václavovi a Jardovi se to líbí. Druhý koncert - má nečekaný průběh. Asi po osmé písni padá řemen doslova a do písmene. Když lidi dotleskali, můj řemen od tuby se utrhává a tuba padá k zemi, bohužel přesně na mechaniku (chleba padá k zemi taky vždycky druhou stranou). Japonci hrůzou z tohoto výjevu vzdechnou jako jeden muž. Koncert je dramaticky přerušen, všichni jdeme do zákulisí zjistit, co je s tubou, zatímco Japonci stále vzdychají. Tubu dostaneme do provozu, za což nám Japonci zatleskají a koncert můžeme v klidu dohrát. Odměnou za jinak zlepšený výkon je nám opět chutná večeře. Zážitky v tokyjských drahách stojí opravdu za to. Kolem půlnoci jsou nástupiště plné mátožících se opilců, je radost je natáčet. Tyto opilecké výjevy jsou třetí konstantou našeho zájezdu.
3.3. Po obligátním obědě a zkoušce opravujeme s Evženem tubu a Jakub nám to všechno pěkně natáčí. Promotér Tom do deseti minut od chvíle, kdy ho požádám vykouzlí nový řemen za pouhých 1000 yenů. Potom, podle mě celkem zbytečně, celé odpoledne zkoušíme s lidmi z druhé kapely, kteří s námi mají hrát tři písně. V pravidelný čas začíná japonská kapela Hikashu v čele se strýčkem Jedličkou (podoba tu je, jeho skutečné jméno je však Koichi Makigami), který vytváří na svůj přístroj podivuhodné zvuky. Třetí koncert - souhra se stále zlepšuje. Tři společné písně s Japonci jsou pochopitelně hrány jinak, než na nekonečné zkoušce. Poměrně dobře se prodávají CD. Po koncertě jdeme na večeři, která trvá tak dlouho, že musíme jet do hotelu taxíkem,vlaky už dojezdily. Večeře je navíc velice střídmá, spíše jednohubková. Evžen si stěžuje, že mu Mourad všechno snědl. Na hotelu ještě pijeme becherovku a jíme chipsy. >>>