Hudební skupina Traband byla od 2.4. do 11.4. opět na zájezdě. Díky schopnostem punkového managera Mourada Litima jsme se tentokrát podívali do zemí pod Alpami - do Rakouska, Švýcarska a Francie. Naši šňůru jsme zakončili v Paříži.
2.4. Rakousko, hrad Goldegg poblíž Salzburgu. Stavba ze 13. století, vznešená koncertní místnost hodná spíše komorního orchestru než Trabandu. Zdá se, že návštěvníci koncertu jsou také povětšinou ze 13. století - nebo jen o málo mladší. Sedí a zarytě poslouchají. Mourad dělá zvukaře a přes počáteční obavy není výsledek tak špatný. Po koncertě krátká exkurze po hradě a dlouhá večeře v hradní restauraci. 3.4. Švýcarsko, Luzern. V Luzernu mají moc pěkný dřevěný most ze 14. století s kamennou věží uprostřed, takže naše exkurze po památkách nekončí. Most sice z velké části počátkem 90.let vyhořel, ale dobří Luzerňané ho opravili, a tak jsme se po něm i prošli. Místní vyhlášený klub Boa už kdysi před lety hostil české Zuby nehty a den před námi tu hrál Hypnotix. Večer zahajuje místní kultovní kapela Dead Brothers. Název napovídá, o čem asi tak zpívají. Jejich tématem jsou samé veselé věci: pohřbívání, smrt a sebevraždy. Mají vytříbený smysl pro humor. Každý z kvarteta hudebníků ovládá dva nástroje, což obohacuje zvuk kapely a neoposlouchá se po prvních písních, jak to někdy bývá. Dominantní úlohu má v kapele postava lehce extravagantního zpěváka, který komunikuje s publikem ve třech jazycích a dělá z produkce trochu divadelní podívanou. Kromě zpěvu hraje na banjo a na kytaru a při jeho frajersky sebevědomém projevu ani nevadí, že nástroje zní, jak atrapy zakoupené v dětském hračkářství. Rozhodně mu to dodává na poutavosti. V hierarchii důležitosti patří druhé místo tubistovi, který zpočátku koncertu vypadal, že se svoje party učí na pódiu, co chvíli odcházel od mikrofonu a hrál si pro sebe. Když už ale hrál na mikrofon, hrál přesvědčivě a smazával trampsky amatérský a úsměvný styl hry frontmana kapely. Dobře si vedl i při hře na trombon, který užil asi ve třetině písní. Melodickými nástroji jsou u Dead Brothers elektrická kytara a harmonika, které ovládá třetí člen skupiny. Nechybí ani bicí, které však nehrají od začátku do konce, ale jsou užívané střídmě a s rozmyslem, tzn. při gradaci nebo k zvýraznění rytmické pulzace. Hudební projev kapely nejvíce připomíná asi francouzský šanson, v repertoáru nechybí ani tango. Pozoruhodné bylo stálé pomalé tempo většiny písní. Nejzajímavějšími momenty byly písně doprovázené pouze na jeden nebo dva nástroje, čímž kapela dosahuje komorního a oproštěného výrazu. Některé písně byly zase čistě rock´n´rollové, ovšem plné zaužívaných klišé, které vás za chvíli omrzí a jdete radši na pivo. 4.4. Chur. Hrajeme v reggae a ska klubu Safari Beat, který je sice moc hezký, ale nedělní termín nepřilákal bohužel větší počet posluchačů. Několik tančících jedinců se brzy unaví, a parket záhy zeje prázdnotou. Přesouváme se k fotbálku a k baru. Za pozornost stojí místní WC. Pisoáry dělené na "pivo", "víno" a "šnaps", mísové oddělení specializované na "sraní" a "blití". V pisoáru můžete dokonce při konání potřeby vstřelit gól. 5.4. Zürich. Den volna. Ubytujeme se v jakémsi squattu, odpočíváme, procházíme se po městě. Místní squatteři jsou mimo jiné i zruční výtvarníci a o svůj dům se vcelku dobře starají. Večer nás zvou na párty. Všechny nás šokuje Evžen, když prohlásí, že místo na párty si jde číst (!) knihu (!!!) Je to přinejmenším pozoruhodné. 6.4. Druhý den hrajeme v klubu Rote Fabrik. Bývalá továrna na břehu Curyšského jezera, moderní, vzdušný prostor, určený pro muziku, tanec, divadlo atd. Potkáváme tu Adélu, českou emigrantku, a Čechoslováka Davida pracujícího pro místní rozhlas. Hlavní hvězdou večera tentokrát nejsme my, ale norská kapela Kaizers Orchestra. Pokud snad někdy zajdete na tuhle kapelu, čeká Vás pořádná rocková show. Ostrý kytarový zvuk, klávesy, bicí. Industriální zvuky dosahované mlácením dřevěného prkna do plechových barelů. Harmonium, užívané pro krátké neustále se opakující rytmické modely. Dokonale synchronizované pohyby všech šesti členů kapely jsou dostatečně působivé. Celá kapela oblečená do společenských obleků s kravatami připomene uhlazené Beatles, hudební projev je však zcela odlišný a inklinuje spíše k proudům rockové hudby, jejichž zrod spadá do 70tých let. Směsice heavy, industriálu, punku je asi nejpříhodnějším přirovnáním. Charakteristickými znaky hudby Kaizers Orchestra je jednoduchá rytmika, hlasově velmi dobře vybavený zpěvák, střídmá kytarová sóla a hlavně spojení slyšeného s viděným. Jedině živý koncert bude skutečným předvedením toho, co Kaizers umí, z přehráváče bude totiž zážitek pouze poloviční. 7.4. Francie, Meaudre. Vesnička v horách, bar pod sjezdovkou, milí majitelé a barman, který na naši počest míchá speciální drink: kočičínskej Ropnej protlak. Po setmění se prostor zaplní místní omladinou a večer příjemně plyne. Hrajeme písničky, fotbálek a šipky, posloucháme nové CD Jarabáků (kapela našeho pana baskřídlovkáře Jakuba) a spíme v mobilhoumech. 8.4. Něco někde, městečko Crest s dominantou hradu na kopci. Potkáváme tu členy bubenické kapely Caméléon, naše známé z festivalu na Korsice. Podnik jménem La Caverne pojme jen pár lidí, a tak máme natřískáno. Musíme stále přidávat. V závěru koncertu je publikum hlučnější než kapela. Když nás konečně propouštějí a dočkáme i večeře, vyrážíme na noc směr Paříž. 9.4. Paříž. Den volna. Couráme po městě, odpočíváme, nakupujeme. S Mouradovou maminkou, naší velkou fanynkou, jdeme na kuskus a další speciality do arabské restaurace. 10.4. Druhý den je koncert na naší dobře známé Guinguette Pirate. Dřevěná pirátská loď kotvící na Seině, to je asi jeden z nejútulnějších pařížských hudebních klubů. Hrajeme tu už asi popáté a je zase narváno. Staří známí i nové tváře. Přišel se na nás podívat i Theo Hakola, pařížská písničkářská modla, a prý se mu moc líbily dvojhlasy Jany a Jardy. S dobrým pocitem, že naši Francouzi nám stále ještě rozumějí, i když v drtivé většině neumějí česky ani slovo, se vydáváme na zpáteční cestu do Prahy.
Poznámka na závěr: Moderní technika zcela ovládá naše životy. Co bychom na tom zájezdě proboha dělali, nemít výkonné notebooky, digitální foťáky a kamery. Možná by se našel čas na něco jiného, ale když ono je tak lákávé pořád fotit z auta tu krajinu, kopečky a kopce, větší a ještě větší kopce, hory, říčky, vodopády, jezera, fotit se navzájem, fotit a natáčet sami sebe, pak to přenést do notebooku, zasmát se tomu, pak toho polovinu vymazat a další den znova a znova... Děkujeme všem vynálezcům těchto krabiček a knoflíků.

Sepsal Robert Škarda, fotografovali Jana Modráčková, Václav Pohl, Jakub Schmid, Jarda Svoboda a Mourad Litim.